Všichni jsme už někdy byli uprostřed videohry, zcela ponořeni do dění, řešili složité výzvy, spolupracovali s ostatními a dělali velká rozhodnutí, která utvářela osud „světa“. A co je na tom nejlepší? Cítili jsme, že něco měníme.

Pak se odhlásíme a napadne nás skutečný život. Najednou je naše energie, motivace a smysl života pryč…

Ale kdo by se necítil ve skutečnosti tak „dobře“ jako ve hrách? Stejně úspěšný, ale také motivovaný dělat něco, na čem záleží, inspirovaný ke spolupráci a kooperaci.

Což nás přivádí k otázce: Je stejně snadné ovlivnit svět v reálném světě jako ve videohře?

Jane McGonigal, americká herní designérka a výzkumnice, ve své knize Reality is Broken (2010) nabízí odvážnou odpověď. Jejím hlavním argumentem je, že realita – chápaná jako vše, co není hrou – není navržena tak dobře jako hry a že hry nás ve skutečnosti mohou inspirovat k tomu, abychom realitu vylepšili.

„Co je na hrách takového, že nám to dává pocit, že můžeme dosáhnout všeho?“

1. Videohry jsou mocné. Mohou ve vás vyvolat pocit, že je možné mnohem víc než v reálném životě. Celá struktura videoher je postavena tak, abyste zažili to, co McGonigal nazývá epickým vítězstvím, „výsledkem, který je tak mimořádně pozitivní, že jste neměli tušení, že je to vůbec možné, dokud jste ho nedosáhli“:
2. Setkáte se s postavami, které vám svěří misi na záchranu světa.

Ale ne jen tak ledajaká mise, ale mise ta pravá. Ta, která dokonale odpovídá vaší aktuální úrovni, dovednostem a zkušenostem ve hře. Ve videohrách tento druh jasnosti a cíle přichází přirozeně. Přesně víte, co máte dělat, a jste motivováni to dělat.

A teď to porovnejte se skutečným životem.

– „Jaké je tvé poslání?“

– „Udělat svět lepším místem?“

Jasně, zní to skvěle! Ale kde vlastně začít?

Máte spojence.

Ve videohrách jste zřídka sami, a to ani v hrách pro jednoho hráče. Máte spolupracovníky, spoluhráče nebo náhodné hráče, kteří jsou připraveni vás podpořit. Spolupráce se očekává a často je dokonce nezbytná pro vítězství (hodně štěstí s výhrou v League of Legends bez spolupráce se spoluhráči). Mimochodem, zasadit poslední zásah nepřátelskému šampionovi a nárokovat si zabití – i když jeden z vašich spoluhráčů odvedl většinu práce – se nazývá KS (Kill Steal). A ano… Není to cool (prosím, nedělejte to).

V ​​reálném životě může překonávání velkých sociálních problémů vyvolávat pocit izolace. I když víte, že na vás ostatních záleží, může být těžké se s nimi spojit nebo zjistit, kdo vám skutečně kryje záda.

3. Dostáváte zpětnou vazbu a vidíte, jak se zlepšujete.

Ve hrách je zpětná vazba neustálá a obohacující: získáváte +10 XP, postupujete na vyšší úroveň, odemykáte nové schopnosti atd. Vždy víte, jak daleko jste se dostali a jak blízko jste svému dalšímu cíli. V každodenním životě je pokrok pomalý, neviditelný a malá vylepšení se zřídka oslavují. Říká se nám, že „změna vyžaduje čas“, ale bez zpětné vazby je snadné ztratit tempo. I když můžete dělat skvělé věci, pokud si toho nikdo (ani vy ne) nevšimne, jak si udržet motivaci?

Možná to tedy není tak, že by dosažení dopadu v reálném světě bylo těžší, ale že realita není navržena tak, aby nás udržovala tak zaujaté a šťastné jako hry…